Dílo Jiřího Šourače zaujímá v českém umění od svého počátku zcela zvláštní polohu. Umělec vstupoval na uměleckou scénu během druhé poloviny 80. let, a to v době, kdy k nám začala vehementně pronikat „nová malba“, zpočátku charakteristická svým příklonem k dráždivě exaltované expresi. Byla to doba ozvuků německé „Neue Wilde“, italské „Transavantgardy“ a postmoderně chápané praktiky míchající různé styly a citace. Mladá generace se tehdy soustředila kolem neoficiálních výstav, známých pod názvem Konfrontace. S velkým nadšením byly pořádány jednodenní výstavy ve dvorcích a zahradách, kde se nová generační orientace naplno projevila jako nový vůdčí směr. Jiří Štourač byl ale zaujat zcela jiným světem – světem ticha a klidu.
Štourač vystudoval malbu na Akademii výtvarných umění v Praze (1979-84). Už jako student si našel své vlastní vzory, daleké od toho, co se na Akademii vyučovalo a vzdálené i pozdější novovlní expresionistické malbě let osmdesátých. Ještě jako gymnasista shlédl v roce 1977 výstavu Jana Zrzavého. Jeho dílo Štouračovi učarovalo a obdiv k tomuto malíři provází jeho tvorbu dodnes. Během studií pak umělec objevil malbu Pierra della Francescy. Vydal se s Čedokem na zájezd do Itálie, kde se odpojil od skupiny (všichni si mysleli, že emigroval) a rozjel se po stopách tohoto velkého renesančního malíře, který byl znovuobjeven teprve opět ve 20. století jako mistr zvláštní světelné barevnosti a dokonalého ztvárnění perspektivy. Po roce 1989 se Štouračovi podařilo získat čtyřměsíční stipendium do Itálie. Pronajal si byt v Arezzu (v tamním kostele lze nalézt vrcholné Francescovy fresky) a kreslil a kreslil a cestoval a cestoval po Toskánsku. Lekce z tohoto skutečně tvůrčího pobytu zpracovává Štourač dodnes.
První výrazné Štouračovy práce vznikaly v letech 1985-88. Byly to rozměrné kresby uhlem. Témata kreseb byla velmi zúžená: jednalo se o „portréty“ záhadných postav a kresby blíže neurčených předmětů. Figury stojí nehnutě, v naprostém klidu a soustředěné do sebe samých. Jsou stylizovány do archaických forem, chybí renesančně utvářené proporce – tělo je např. protáhlé, ruce prodloužené, hlava úzká (Trýzeň, 1988). Dominuje černá barva, která tvoří prostředí figury. Z tmavé plochy září obličeje a tvary. Na neiluzivním černém pozadí vévodí figury, jejichž tvar je modelován prostřednictvím světla a stínu. Zatímco v klasicky malovaných obrazech (i renesančních) je tvar osvětlován, ve Štouračových kresbách jas vychází přímo z postav (podobně jako u Zrzavého). Celý výjev působí tajemně. Světlo dodává výjevu transcendentální rozměr, postavy plují neurčitým prostorem a scéna se vzdaluje jakékoliv reálné zkušenosti.
Svůj počáteční způsob vyjadřování Šourač už neopustil. Proměna se děje jen v tematické rovině a v přibývání barevnosti. Po roce 1990 se v umělcově tvorbě objevuje velké a věčné téma: inspirace biblickými příběhy. Vznikají kresby jako Magdalena u prázdného hrobu (1990-94), Zvěstování (1994) či Lazar (1994). Štourač zpracovává tyto odvěké obrazy ovšem neortodoxně. Ikonografie, na níž jsme zvyklí od středověku po 19. století, zde neplatí. Například v kresbě Zvěstování klečí Panna Marie v jakémsi svatostánku, z jehož vrcholu skrze kruhovitý otvor proniká světlo. Panna Marie ale vyzařuje i sama o sobě. Postavy těchto kreseb jsou identifikovatelnější a prostor je ozřejměn architektonickými (byť velmi jednoduchými) formami. Celá kresba je daleko prosvětlenější nebo spíše lze říci, že působí „vybledle“ – tak jako se jeví i umírněná barevnost fresek Pierra della Francescy. A podobně jako v díle tohoto renesančního mistra i v kresbách Štourače světlo a specifická barevnost vytvářejí prostor pro meditaci a pocit tkvění v čase.
Koncem 90. let nastala v umělcově tvorbě výrazná změna: začal malovat obrazy. A to dokonce s tématy všedního dne. Vyznění obrazů ovšem zůstává stejné jako dříve. Scény ze života jsou opět zastaveny v čase. Námětem obrazů jsou lidé v interiéru: žena stojící u okna, dítě sedící na pohovce, žena s pletením. A druhým okruhem jsou obrazy interiérů bez lidí. Lépe řečeno výseky z interiérů: pohled skrze otevřené dveře, stůl před oknem, část stolku se šachovnicí (dominantní je tu ovšem podlaha). De facto se jedná o zátiší – o pohled na několik věcí v místnosti. Předměty jsou vidět někdy jen torzovitě – podle toho jak a odkud se díváme, neboť z určitého úhlu pohledu nelze vidět všechno. Předměty jsou opuštěné, místnosti prázdné. Cítíme sice silně stopy po lidské přítomnosti, ale zároveň i jakési nehybné tkvění, vzdalující obrazový výjev ze světa kolem nás. Nejvíce má proto Štouračova tvorba blízko k linii metafyzické malby či magického realismu. Přítomnost atmosféry zastavenosti a pocitu věčnosti bytí vnesli do svých obrazů například Carlo Carra či Girgio Morandi. S magickým realismem pojí Štourače zájem o civilní tematiku (v jeho novějších obrazech), která je ovšem „odcivilněna“ posunem do tajemné až fiktivní roviny.
K meditativnímu způsobu života měl Štourač zřejmě vždy blízko. Odtud introspektivnost jeho tvorby, vztahující se k otázkám bytí člověka a k hledání cesty vedoucí k osvobození od trýznivých pocitů vrženosti do neovladatelných situací. Tkvění mimo čas přenáší člověka do sfér, kde je možné si uvědomit duchovní jistoty a kde se lze povznést nad honbu za materiálními touhami. Víra v tento typ smyslu života jistě pomáhá Štouračovi zůstat v klidu a pracovat na své cestě, aniž by se zatěžoval hledáním aktuálních uměleckých tendencí. Sám říká, že mu jsou blízká slova Jana Zrzavého: „ není třeba se starat, abychom byli moderními, protože už tím, že žijeme v nějaké době a jsme k ní vnímaví, se stáváme současným“.
PŘEVZATO Z https://www.artlist.cz/jiri-stourac-2657/
Výstava obrazů a ilustrací českého malíře Jiřího Štourače potrvá do 30.7.2019.
